Lidé deště 1. díl

10. června 2012 v 17:05 | Jabka miu Ans |  dílovky
Áhoj metalisti :D No dejme tomu... né nebudu kecat blbosti, prostě jsem nějakou dobu kakala na blog :D Tenhle díl mám napsanej už několik tejdnů, ale nebyla jsem schopná ho zveřejnit :D Jde to se mnou z kopce. No, ale mám i nějaký ten důvod a tím je třeba škola a třeba Jabsa, který oznámil, že prdí na svoji totální povídku... je to hrozný člověk, vůbec nechápu proč s ním trávím tolik času :D No, ale prostě jde o to, že jsem se dokopala zveřejnit díl a to před jitím se dívat na vetřelce takže jako bomba :D Tu to tedy máte -) cč ;D





,,Cože, to máte jenom tohle?" Optal se nevěřícně prodavač, když mu poslíček vyložil všechny bedny se zbožím z vozu. Bylo jich málo, žalostně málo. Nepřišla žádná zelenina. Jen konzervy, rýže a ryby. Jednoduše řečeno, z objednaného zboží dorazilo jen to tuzemské. Zboží dovážené z ostatních zemí bylo tatam. Poslíček sám zmateně krčil ramena.
,,Nevím, nic jiného prostě na sklad nedorazilo."
,,Tak si to musíte lépe hlídat! Paka!" Prodavač přetáhnul poslíčka přes hlavu a znovu se nevěřícně zadíval na několik beden na podlaze. Netušil, že nic jiného již nebylo objednáno. O přísun potravin do vesnice se staral Pein. Ten objednával dovoz surovin, které si kvůli špatným podmínkám v Deštné nemohli zařídit sami. Ty se pak dostaly na sklad, za který ručil obtloustlý Konoemaru a ze skladu je poslíčci rozváželi k jednotlivým živnostníkům. Stávalo se, že se potraviny občas bez vysvětlení ztrácely, ale nikdy ne v takovém množství.
Poslíček se omluvil a uspěchanou úklonkou rozloučil se zarudlým obchodníkem. Ten si hluboce povzdechl a začal vnášet bedny po dvou do chladného skladu jeho stánku.
Bylo ráno a Slunce, které se před pěti dny poprvé objevilo nad Skrytou Deštnou teprve vylézalo. V jeho záři se rýsovala ženská postava houpavě vcházející do ulice, na níž stál obchodníkův stánek. Měla dlouhé světlé vlasy, slepené do tenkých dredů a to vše stažené gumičkou. Obličej jí rámovala neúhledně prostříhaná ofina. Veselé, hnědé oči a kulatý tvar obličeje, to byly její hlavní poznávací znaky. Její postava byla kost a kůže. Ne že by byla vychrtlá, ale působila kostnatě. V pase nenabyla přespříliš ženských křivek, ačkoliv náznak tam byl, její pas působil téměř rovně. Tuto svou vadu na kráse zakrývala dlouhým, kdysi bílým trikem chlapeckého střihu a tmavě modrými kalhoty, dlouhými kousek pod kolena. U pasu dva nože, jeden mohutný a velký a druhý ostrý a malý a na nohou typickou ninja obuv.
Jakmile si jí obchodník všimnul, mával na pozdrav. Byla široko daleko známá. Nestranila se společnosti, jako většina ninjů ze Skryté Deštné, spíše naopak společnost vyhledávala. Nikdo ovšem neví odkud se vzala. Její minulost není známá, což některým lidem vadilo. Byli podezřívaví a nebylo divu. Válka je naučila nevěřit nikomu a ničemu. Dalo by se tomu říci skoro až nemoc. Spousta lidí automaticky nedůvěřovala nikomu než sami sobě. Ani Yabuina optimistická povaha jejich názory nemohla změnit.
Dívka se zastavila u jeho stánku a pozorovala jak odnáší bedny. Poté pozdravila a optala se zdali obchodník nepotřebuje pomoci. Ten jen mávnul rukou a tím jí dal najevo, že ne. Tak tedy trpělivě počkala než obchodník dodělá svou práci. Když konečně přistoupil k pultíku Yabu už se chtěla zeptat na suroviny, které měla poznamenané na papírku. Muž ji ale předběhl. ,,Je to bída slečno, přivezli jen ryby, rýži a konzervy." Spustil s nešťastným výrazem ve vrásčité tváři. Dívka prostě pokrčila rameny. ,,To bude stačit." Odpověděla stručně a nastavila síťovku. Domluvila se s obchodníkem na množství, zaplatila a odešla.
Zrovna v tu chvíli okolo prošla krásná tmavovláska s nedbale vyčesaným drdolem. Výrazné lícní kosti a úzké obočí. Na zádech ošuntěný batoh, jen s tím nejdůležitějším. Na sobě potrhaný a vytahaný šedý svetr. Zpod něj vykukovalo neprané vybledlé černé triko.
Namísto bot zašedlé a špinavé obvazy. Obchodník ihned poznal o koho jde a vzal do ruky jednu ze starých konzerv. ,,Táhni od mého stánku, ty hanbo!" Vykřikl a rychlým pohybem vrhl konzervu po kolemjdoucí dívce. Ta neucukla, ani nepootočila hlavou, jen prostě konzervu za letu chytila pevně do ruky. Vzápětí ji otevřela a přičichla si. Obchodník zůstal stát jako opařený, když dívka i s konzervou pokračovala dál. Rozpačitě se poškrábal po hlavě. Pak se znovu vrátil ke své práci.
Tarei si mířila pryč z města. Pětidenní slunečno jí dalo jakousi novou chuť do života. Dříve svůj osud brala jako trest za své činy. Před několika dny, když zapadalo Slunce a ona jej pozorovala ze svého úkrytu, ji ale napadlo, že by to mohla změnit. Bylo jí sedmnáct let, nebyla vůbec stará na to, aby se to nějak pokusila napravit. Věděla ale moc dobře, že očistit své jméno nemůže tady. Nevyšlo by to. Místní lidé by jí nedali šanci Musela odejít. Sbalila si jen ty nejpotřebnější věci a ladným krokem odcházela pryč. Ačkoliv měla na sobě obnošené, špinavé a potrhané oblečení, byla to stále dáma. A jasně to svému okolí dávala najevo.
Právě slézala útesy na okrajích Skryté Deštné, aby se dostala k vodě. Měla v plánu ji přejít a pak se dostat do nějaké z ninjovských velmocí a tam potom začít na novém životě pod novým jménem. Přesunula chakru do nohou a postavila se na hladinu. Už dlouho takto nestála, pomyslela si. Rozhodla se naposledy se podívat na svou milovanou Deštnou. Kovové roury, které protkávaly téměř celou vesnici se leskly od Slunce. Byla to fascinující podívaná, jak se tam vše blýská. Hnědovláska zjistila, že jí po tvářích stékají slzy. Nesnažila se je zatlačit zpátky. Byla na ně hrdá, stejně jako na Skrytou Deštnou. Když už si začala hryzat ret, otočila se vstříc nekonečnému moři. Musí už jít. Sotva udělala prvních pár kroků, všimla si čehosi zvláštního. Z moře v okolí Skryté Deštné obvykle vystupovaly různé kusy kovů, drátů, rour, prostě všelijakého odpadu. A přesně taková roura vyčuhovala z moře zde. Na této však něco nesedělo. Tarei přimhouřila oči, aby na tu dálku lépe viděla. Hřbetem ruky si zaclonila proti Slunci a chvíli stála na místě a zírala. Opravdu, něco tam nebylo dobře… Opatrně se po otevřeném moři blížila k této v průměru široké rouře. Čím byla blíž, tím více detailů viděla. A tím více byla také cítit zatuchlina. Zdálo se, jakoby viděla postavu, plující po vodě. Tarei nedokázala rozlišit jestli se hýbe nebo ne. Vlnky s postavou všelijak pohupovali. Zastavila se pět metrů od těla a už jasně viděla, že jde o ženskou postavu. Její tvář musela být za života překrásná. Pomyslela si. Její kůže měla nezdravou, bílou barvu. Okolo zavřených očí jí voda rozmazala oční stíny. Tmavě modré, rozcuchané vlasy a černý plášť s červenými mraky. Žena se zdála být povědomá. Tarei se na tělo znovu podívala. U úst zbytky seschlé krve a to samé na hrudi. Odhalený krk pohmožděný. Ta žena byla mrtvá a nezemřela přirozenou smrtí. Tareino zkušené oko ihned poznalo, že byla uškrcena. Bodná rána v hrudníku pro ni také nebyl oříšek. Šlo o kulatý předmět. Nikoliv meč, katanu, či jiné zbraně typické pro ninji.
Smutně se ohlédla za sebe.
Její odchod z vesnice asi nebude tak jednoduchý jak si myslela. Ještě jednou hrůzně bílé tělo přejela pohledem. Znovu v ní zahlodal ten pocit povědomosti. Poté vyzvedla mrtvé tělo z vody a přehodila si ho přes rameno. Nabrala směru, kterým se už vracet nechtěla. Šla zpět do skryté Deštné. Její smysl pro povinnost si prostě nemohl dát ani chvíli pokoj.

V tu samou dobu muž v masce seděl ve svém úkrytu. Jeho místnost byla ponurá. Neměla oken. Byla prostě zařízena. Stačil jen stůl, židle a postel. To bylo vše. On seděl, na stole papír a v ruce svíraje tužku, přemýšlel. Na papíře byly hrubě načrtnuty válečné pozice. Měl vše vypsané krok za krokem. Nedával spojené ninjovské armádě moc šancí, ale jistota byla jistota. Válka se musí plánovat, promýšlet.. Všude v kostech svého těla cítil, že se to už blíží. To o čem vždy snil bylo na dosah ruky a nebylo moc šancí, že by se to nesplnilo. Doopravdy by ovládl svět. Úžasné…
Náhle se pozastavil nad Kabutovým edo tensei. Úžasná technika. Dokázala vrátit kohokoliv zpět mezi živé a dokonce posloužil lépe než za života. Náhle mohl vlastnit všechny úžasné techniky mrtvých ninjů. Byl tady Uchiha Itachi a jeho neobyčejné kekei genkai. Jeho mohl ovládat jako loutku. Dále tu byl třeba Nagato. Třetí sannin šesti cest a vlastník rinneganu. Ninja, který věřil v mír.. Jak dojemné. Pomyslel si posměšně muž v masce. Byli zde mrtví ninjové, mrtví jinchuriky, mrtví akatsuki. Elita světa byla v jeho rukou. Totiž v Kabutových. Neměl by na něho tolik spoléhat. Určitě provede nějaký zvrat.
Nervózně poklepal tužkou po papíře. Papír.. ano.. Konan. Byla to vyjímečná žena. Silná, soucitná, ale zároveň bezcitná. Dalo by se říci, že byla celý život loutkou. Žila v domnění, že je pilířem mostu k míru.. Její techniky a vypočítavost byly zvláštní a udivující.
Nyní se muž v masce plácl do čela...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 12. června 2012 v 15:27 | Reagovat

Je to super povídka, honem další díl =)
Jinak, ty co si nechávám dám během chvilky s novým dessem =)

2 Tarei Tarei | Web | 13. června 2012 v 14:32 | Reagovat

Uvííí děláš si prdééél? Je to naprosto úžasně božo kawaisticky provedené ^^ víí boží! n.n

3 Šárka Šárka | Web | 14. června 2012 v 18:02 | Reagovat

promiň opravdu jsem na tebe zapoměla a to sem i sama psala o spřátelení =) Bohužel Sb ruším, takže si tě nechávam pouze v obl. blozích. Ale neznamená to, že už nebudu navštěvovat...
Díky za pochvalu dessu =) ještě mi chybí pár věcí dodělat =D

4 Šárka Šárka | Web | 14. června 2012 v 18:49 | Reagovat

děkuju =) Taky si nechávam jenom blogy, které mě něčím zaujímají =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama